I.Úvod
Deset let po listopadu 1989 se diskutuje o problematice povrchových úprav dílů, které jsou vyrobeny z jiných, než ocelových materiálů. Zvolené nátěrové hmoty a postupy mnohdy nedávají očekávaný výsledek (dodržení soudržnosti vrstev a jiných parametrů) a dopady se komplikovaně řeší formou reklamací. Celou problematiku přitom řeší řada výrobců materiálů pro povrchové úpravy technologickými předpisy, které stanovují použití vhodných materiálů a přesné postupy jejich zpracování.

Proč jsou u nám dosud méně známé anebo neznámé? Je to způsobeno neznalostí anebo nesprávnou prezentací dodavatelů nátěrových hmot, neochotou odběratelů zúčastňovat se odborných zdarma pořádaných školení ("je to ztráta času") a malá vůle velkého počtu lakýrníků dodržovat stanovené postupy.

Podstatné přitom je pochopení dvou základních jednoduchých principů :

II. Problematika povrchových úprav plastových dílů a povrchů

II.1 Vlastnosti výrobků a povrchů z plastických hmot a principy technologických zásad a řešení

Plastické hmoty můžeme z hlediska jejich určení rozdělit na přelakovatelné a nepřelakovatelné (např.nárazník u automobilu FORD KA, který obsahuje speciální přísady bránící přelakování a to zřejmě z toho důvodu, že autor výtvarného návrhu si vymínil provedení pouze v černém odstínu).

Plastické hmoty mají dvě specifické vlastnosti - vysoký koeficient roztažnosti a větší či menší pórovitost podle jejich chemické struktury (v pórech se usazují mastnoty a to z odformovacích přípravků a ze spadů exhalátů z ovzduší).

U některých nových plastových dílů podle jejich chemické struktury je proto nutno preventivně odstranit podstatnou část mastnot, kterými jsou póry zaplněny, a to temperováním v lakovací kabině při teplotě max. 50 - 60° C (vyšší teplota by mohla způsobit deformaci nebo degradaci chemické struktury) po dobu cca 60-ti minut. Mastnoty pak odstraňujeme odmaštěním speciálními čističi (u "R-M" PK 900 anebo PK 1000 na vodní bázi), které dokonale proniknou do pórů, rozpustí zbytek mastnot a vzniklá směs pak vytěkává na povrch, kde ji následně speciální utěrkou vytíráme do sucha. Tato operace patří k nejdůležitějším a je potřeba opakovat ji u některých druhů plastů 1-2x. Odstraněním hydrofobních mastnot, které odpuzují nátěrové hmoty , vytvoříme povrch, na který nanášená vrstva základové barvy (u některých druhů plastů plniče) po zdrsnění dokonale přilne. Technologie "R-M" zde pracuje na principu adhezivního a nikoliv reaktivního spojení s podkladem.

Eliminaci rizika praskání anebo odlupování jednotlivých nanesených vrstev nátěrových hmot z titulu vysokého koeficientu roztažnosti, rizika borcení méně tuhých plastů (fólií apod.) anebo vystavení nárazům pevných částic zajistíme přidáním změkčovadla a to zejména do plničů. Dojde tím ke ztlumení nárazu a zamezí riziku "odražení" vrstvy vrchního laku od podkladu. Pokud by změkčovadlo bylo pouze ve vrchním laku, výše popsaný defekt by mohl zhoršit výsledky zkoušky zvané "STEINSCHLAG" na hranici 4-5 anebo nad ní, což je neakceptovatelné. Zde je však potřeba si uvědomit, že úměrně s přidáváním změkčovadla (max. 30%) se prodlužuje doba schnutí a doba pro zahájení broušení (u plničů).

II. 2 Rozdělení plastů z hlediska chemické struktury a způsobu zpracování
Z hlediska chemické struktury a způsobu zpracování povrchové úpravy se plasty, používané při výrobě automobilů dělí do 3 skupin a 3 podskupin, které jsou charakterizovány pěti technologickými postupy zpracování, které jsou definovány v podrobných technologických postupech "R-M". Na osobním automobilu je kolem třiceti plastových dílů různých chemických struktur, které jsou specifikovány v mikrofiších výrobců autolaků podle jednotlivých typů automobilů. Problém nastává u neoriginálních dílů, kde je nutno postupy stanovovat na základě zkušenosti. Potom je nutno pro potřeby výrobních firem provádět předem zkoušky a pokud je to možné provést i laboratorní testy, aby zvolený postup zpracování mohl být potvrzen s garancí.

Plasty podle technologie povrchové úpravy

Skupina	Technologický postup	Polymer
1	A	Polyestery vyztužené skleněným vláknem
2	B	Polypropylen a jeho deriváty
3.1	C	Polyuretan(PUR),polykarbonát(PC), polybutylentereftalát(PBTP),polyfenylenoxid(PPO), akrylonitrylbutadienstyren(ABS), polyamid(PA)
3.2	D	Polyuretanová pěna (M. PUR)
3.3	E	Polyvinylchlorid(PVC)

Technologické postupy zahajují vždy odmaštěním a vytřením do sucha. Pak následuje zdrsnění povrchu (menší anebo větší zdrsnění podle chemické struktury plastu, které zajistí dostatečnou kotvící plochu), ofoukání a další odmaštění. U postupu "B" následuje nanesení adhezivní základové barvy SEALER PLAST 80 a plniče HIFI-PRIMER, u ostatních postupů (A, C-E) pak nanesení plniče (např. MULTIFILER) a následné broušení a ofoukání. Poslední vrstvou je vrchní lak.

Obdobné zpracování je i u povrchů opatřených fólií "GEL COAT" (různých odstínů), která patří do 3. skupiny polymerů.